Menu

Gramofonové desky rozdělujeme na:

                                                                                                                                                                     
Gramofonové desky SP
 

 Gramofonové desky vinylové SP

Šelakové desky Ultrahon. Šelakové gramofonové desky ESTA Šelakové gramofonové deska ODEON LP desky české LP zahraniční LP české dechovky.
 Šelakové gramofonové desky SUPRAPHON Šelakové gramofonové desky Ultraphon  Šelakové gramofonové desky Esta Šelakové gramo. desky Odeon a ostatní  Gramofonové desky vinylové‚ české Gramofonové desky vinylové‚ zahraniční  Gram. desky vinylové‚ české dechovky

Od válečku k desce

Základy pro vývoj záznamu a reprodukce zvuku položil roku 1878 Thomas Alva Edison vynálezem fonografu. U jeho fonografického válečku jakožto nosiče zvukového záznamu je zvuk zaznamenán na válec pokrytý vrstvou vosku. Při záznamu byla do voskového povrchu otáčejícího se válečku při záznamu achátovým hrotem vyryta spirálová drážka, měnící svoji hloubku v rytmu zaznamenávaného zvuku. Jednalo se tedy o hloubkový záznam (zvaný také Edisonův). Hrot byl mechanicky spojen s membránou umístěnou v kovovém trychtýři (troubě). Mluvilo-li se do trouby, membrána začala kmitat, a tím rozkmitala i hrot ryjící drážku. Při reprodukci záznamu z válečku se postupovalo přesně opačně – hrot snímal kmity drážky otáčejícího se válečku, kmital v rytmu záznamu, a tím rozkmitával membránu, s níž byl mechanicky spojen. To způsobilo, že membrána vydávala zvuk. Trouba, v níž byla membrána umístěna, zvuk dále zesílila.

Emile Berliner roku 1887 nahradil fonografický váleček plochou kruhovou deskou, na jejíž povrch nanesl spirálovou drážku se záznamem. Hloubkový záznam nahradil záznamem stranovým, u nějž drážka kmitá nikoliv do hloubky, ale ze strany na stranu (horizontálně). Tím udal Berliner základní podobu dnešní gramofonové desce.

Vývoj prvních gramofonových desek

Úplně první gramofonové desky měly průměr 12 cm a byly vyrobeny z tvrzené pryže. Frekvence otáčení desky při reprodukci byla u prvních gramofonů 70 ot/min.

Tvrzená pryž byla později nahrazena šelakovou hmotou. Ta měla výhodu, že se dala lisovat, což značně usnadnilo sériovou výrobu mnoha gramodesek lisováním z jedné matrice.

Na počátku 20. století ještě nebyly nijak normalizovány rozměr ani frekvence otáčení gramofonových desek. Jejich průměr obvykle kolísal mezi 15 a 30 cm, výjimkou nebyly ani desky s průměrem 6 cm i 60 cm. Frekvence otáčení desek při reprodukci byla také různá – od 74 do 82 ot/min. Některé desky měly jednu středovou díru, jiné dvě. První desky neměly ani středovou etiketu v takové podobě, jak ji známe dnes, a měly záznam pouze po jedné straně. S výrobou desek se záznamem na obou stranách se začalo až roku 1905.

Vývoj způsobu nahrávání gramofonových desek

První gramofonové desky byly nahrávány tzv. akusticky. Ten byl prováděn tak, že hudebníci a zpěváci byli rozestavěni před jedním či více trychtýři, které soustřeďovaly zvuk na membránu. Membrána rozechvívala zapisovací hrot záznamového stroje, který byl obvykle umístěn ve vedlejší místnosti. Jednalo se o otáčivý talíř, umístěný na mohutném podstavci (kvůli omezení vibrací). Na otáčejícím se talíři byl upevněn voskový kotouč, do kterého kmitající hrot ryl drážku se záznamem. Hrot se během otáčení pomalu posouval od kraje desky k jejímu středu, takže drážka tvořila soustřednou spirálu. Nahraný voskový kotouč dále sloužil jako předloha pro výrobu kovové matrice, z níž se lisovaly šelakové desky.

Nevýhodou akustického záznamu byl především omezený kmitočtový rozsah – zhruba od 150 Hz do 3,5 kHz. Tehdejší nekvalitní gramofony byly schopné reprodukovat kmitočtové pásmo ještě užší – 300 Hz až 2,5 kHz. To zdaleka nestačilo k dosažení věrné reprodukce zvuku – takto nahraný zvuk lze charakterem přirovnat k přednesu telefonního přístroje. Postrádal jak hluboké, tak vysoké tóny. Dalším problémem byla omezená práce se zvukem nástrojů a zpěváků – „mixáž“ jednotlivých zvuků a hlasů byla možná pouze poměrem jejich vzdálenosti od nahrávací trouby. Mnozí zpěváci, ač jinak talentovaní, se pro gramofonový záznam nehodili, protože jejich hlas na desce zněl nevýrazně – neměl tonální charakteristiku vhodnou pro akustický záznam, jenž měl omezený kmitočtový rozsah.

20. léta 20. století přinesla revoluční objev v záznamu zvuku – elektronické nahrávání. První pokus s elektronickým (či jak se tehdy říkalo, elektrickým) záznamem gramofonové desky provedli inženýři Maxfield a Harrison se svými spolupracovníky v laboratořích americké firmy Bell Telephone Company. Elektronický záznam umožnil postupně dále rozšiřovat zaznamenávaný kmitočtový rozsah. Jeho princip zjednodušeně spočíval v tom, že nahrávaný zvuk byl snímán mikrofonem, signál z mikrofonu byl elektricky zesílen elektronkami a poslán do záznamové hlavy záznamového stroje. V záznamové hlavě byl elektromagnet, který rozkmitával kotvičku, na niž byl upevněn záznamový nůž, v rytmu přiváděného modulačního signálu. Kmitající záznamový nůž ryl do otáčejícího se voskového kotouče drážku se záznamem. Tento způsob záznamu je v principu užíván dodnes, byť v modernějších obměnách.

Přechod od šelaku k PVC

Polyvinylchlorid (PVC) pro výrobu gramofonové desky byl vůbec poprvé použit roku 1931. Tehdy americká nahrávací společnost RCA Victor vydala řadu gramofonových desek s názvem „Program transcriptions“ („Záznamy vystoupení“). Tyto desky z PVC již měly průměr 30 cm (12") a byly nahrány rychlostí 33⅓ ot/min, stejně jako pozdější dlouhohrající (LP) desky. Drážka měla sice ještě stejnou šířku jako soudobé desky šelakové, byla však mělčí a drážková rozteč byla také užší. To vše umožnilo výrazné prodloužení délky záznamu. Pro prodejní neúspěch (potřeba gramofonu s nižšími otáčkami, světová hospodářská krize) však byla výroba těchto desek po pár letech ukončena.

Během druhé světové války, z důvodu nedostatku šelaku na trhu, americká nahrávací společnost V-Disc začala z PVC lisovat desky se stejnými parametry jako desky šelakové. Tyto desky bylo možno přehrát na běžném gramofonu rychlostí 78 ot/min a jejich výhodou byla oproti šelaku nerozbitnost a nízká hmotnost. Desky se pro tyto vlastnosti osvědčily ve vojenských dodávkách pro bojující americké vojáky v zámoří. Bez povšimnutí nezůstal ani nižší šum desek z PVC.

Roku 1939 se konkurenční americká nahrávací společnost Columbia Records rozhodla pokračovat ve vývoji technologie dlouhohrajících desek z PVC, započatém společností RCA Victor. Vývojový tým pod vedením doktora Petra Goldmarka se rozhodl dále zúžit záznamovou drážku na desce a pro přehrávání použít tenčí hrot s menším poloměrem zaoblení. Toto zúžení bylo nutné, nejen z důvodu dalšího prodloužení záznamové doby, ale také z důvodu možnosti záznamu vysokých kmitočtů (tónů) i při nižších otáčkách desky. Skupina vývojářů pojala úkol komplexně s cílem vyvinout spotřebitelsky spolehlivý, nenákladný gramofonový systém. To se také podařilo roku 1948, kdy byla novinářům na New York Press Conference v hotelu Waldorf Astoria představena nová dlouhohrající LP deska o průměru 30 cm, rychlosti otáčení 33⅓ ot/min a s novou úzkou drážkou zvanou microgroove (mikrodrážka). Tedy standard gramofonové desky používaný dodnes. Záznam na desce byl sice stále ještě monofonní, ale na jednu stranu desky se vměstnala až 23minutová nahrávka skladatele Mendelssohna.

bd83c1ab4a44002b372e13eacb1621a4